Mise jménem láska

29. května 2011 v 14:38 | Nixerwil |  Jednorázovky
Tuto povídku bych chtěla věnovat všem, kteří zavítají na můj blog.

Předem upozorňuji, že tohle je má úplně první povídka, která kdy byla zveřejněná a i to tak vypadá. Každopádně beru jakoukoliv kritiku.

Nixerwil


Jako každý večer, už tři roky, uléhal sám. Vedle v pokoji již klidně oddechovala jeho spolubydlící, kterou zde ubytoval, aby tak velký byt uživil, ale Michal si to tak přál a tak jeho přání udržoval. Ještě jeden rok, snad. A potom se již uvidí. Těšil se na něj. Viděli se pouze před dvěma lety naposledy, když přiváželi dva těžce zraněné vojáky z Ameriky, aby je u nás přichystali na odlet do Spojených států.

Mirka, kterou u nich ubytoval, studovala a tak si nemohla dovolit velký nájem, ale jemu to nevadilo, byl rád, že má alespoň nějakou společnost. Ale i ona letos končila. Už jen dva týdny a bude pryč z jeho života a tak tady bude muset rok vydržet sám. Alespoň, že měl práci, kde ho bylo pořád potřeba. A tak svůj dosavadní život ukryl do hodin strávených v nemocnici staráním se o pacienty, kteří jeho pomoc potřebovali.

Usínal s myšlenkami na něj. Jak ho asi válka změnila? Když se jednou za čas dostali do hlavního tábora, kde byla možnost internetu, hned mu psal e-mail, aby věděl, že je v pořádku, ale telefony používat nemohli. Jednotka rychlého nasazení, jak se jim říkalo, neměla moc kontaktu s ostatními skupinami, oni byli pořád v terénu a pátrali. Pátrali po jakékoliv známce terorismu, a pokud na něco narazili, povel zněl: Zneškodnit a zajistit.

Jeho Míša byl letcem, hlavním pilotem průzkumného letadla.


Crrrrrr.
Lukáš s sebou škubl leknutím. Už by si měl zvyknout, že mu z nemocnice volají i v noci.
"Ano?"
"Lukáši promiň, že tě budím, ale máme tady hromadnou bouračku. Je potřeba každé ruky, byli svolaní všichni kromě těch, co slouží ranní. Už jsou tady čtyři operace, ale vozí nám další. Někde prý spadl most na vlak. Strojvedoucí je mrtvý, lokomotivu to zničilo celou, zbytek jsou různé zlomeniny a vnitřní zranění od nárazu. Mohl bys přijet prosím tě?"
"Samozřejmě, že mohl, jen se obléknu, pořádně probudím a hned jsem tam. Uvař mi prosím kafe, ať mi stihne trochu vychladnout."
"Samozřejmě, jdu na to."
"Děkuju, do deseti minut jsem tam." Položil to a vystřelil z postele, vlítnul do koupelny, kde si opláchl obličej studenou vodou.
"Co tady strašíš takhle brzo?" Ve dveřích koupelny se objevila rozcuchaná Mirka.
"Někde spadl most na vlak plný lidí. Zatím je jeden mrtvý, ale v nemocnici je potřeba každé ruky, protože je spousta vnitřních zranění a zlomenin. Takže musím jít i já." Povzdechl si Lukáš a natáhl si tričko, co měl v koupelně připravené na ráno.
"Tak si dej pozor Luky, zvládnete to." Poplácala ho Mirka po rameni a pokračovala do postele.
Hodil na sebe kalhoty, vzal doklady, klíče od auta a vyběhl před dům a do garáže, kde nastartoval a vydal se do nemocnice.

Cestou potkal asi pět sanitek jedoucích za sebou a tak zapnul majáček a vydal se za nimi.

Do nemocnice dorazil s minutovým zpožděním. Vyběhl schody na své oddělení.

"Lukáši! No konečně! Už tě sháněli David i Jarka, oba tě potřebují na sále, dělají na komplikovaných zlomeninách. Tak šup do toho, jsi tady nejlepší. Tady máš kafe a sestra na tebe čeká u operačního sálu, aby tě připravila." Lukáš přikývnul, jako že rozumí, čapnul kafe do ruky a rozběhl se k sálu. Sestra na něj i přes džíny navlékla operační mundůr, narazila mu čapku, počkala, až si omyje ruce a nasadila mu rukavice.

Na sál vtrhnul tak rychle jak ještě nezažil.

Když se o několik hodin později posadil do křesla v čekárně mezi lidi, došlo mu, kolik jich tady je.

"Pane doktore!" Unaveně otevřel oči a zaostřil na sestru. Chovala se profesionálně, měli si vykat mezi pacienty jejich rodinnými příslušníky. "Pojďte semnou, potřebujeme vás u trojky, praskly stehy a vy jste jediný volný, kdo se na to může podívat." Přikývl a následoval sestru. Nevnímal pohledy těch lidí. Byly tu vždy, když byl ve službě a bílý plášť prozrazoval jeho postavení. Chtěli odpovědi, na které on mnohdy neznal odpověď. Vlastně, neznal je nikdy, nikdy nedokázal s určitostí říct, jak se situace vyvine.
Na trojce ležela dívka asi dvanáctiletá, její komplikovanou zlomeninu ruky dělali jako první. Usmál se na ní a zkontroloval ránu.
"Sestři, dělali jste rentgen?"
"Ano pane doktore, tady je." Podala mu sestra snímek a on si ho podržel proti světlu.
"Výborně, kostičky jsou na svém místě, jak jsme je zafixovali. Sestři, doneste mi jehlu a nit, tady slečně to hned opravíme." Sestra odešla pro potřebné nástroje.
"Pane doktore, budu tam mít velkou jizvu?" Ozvala se jemně dívka.
"Neboj se, jsi mladá, kožní epitel se ti ještě vyvíjí a má dost sil tuhle jizvu zacelit tak, abys nemusela na plastickou operaci, která by jí zahladila. Zůstane ti po ní jen takový bílý proužek, když se o ní budeš dostatečně starat." Pohladil jí po paži a usmál se. Věděl, že tohle jeho pacientům, jak mladým tak starým pomáhá.
"Tady to máte." Sestra mu podala tác se sterilními nástroji. Zručně píchl injekci s lokální anestezií a minutu vydržel. Poté se pustil do šití.

"Lukáši!" Ozvalo se za ním, když od mladé dámy odcházel spokojený se svojí prací.
"Potřebuješ něco, Jardo?" otočil se na svého kolegu.
"Ano, jen ti chci poděkovat, bez tebe bychom to tady nezvládli."
"Ale neblbni, nebyl jsem tady jediný." Bránil jsem se.
"To sice ne, ale odvedl jsi výbornou práci. Můžeme být za tvoje ruce vděční tomu, kdo nám tě sem poslal."
"S tím jsem se narodil, tak pomáhám, kde můžu, když to jde."
"To jsem moc rád. A jak se má Michal?" Jarda věděl, že je na misi, ale Lukáš se o něm bavil tak málo a tak hodně času trávil v nemocnici, že se o něj začínal bát. Přeci jen, měl na starosti celé oddělení a tak i své lékaře, jedním z nich byl Lukáš, jeho nejlepší lékař, které ho kdy měl. Svojí práci vždy odvedl bravurně a bez chyb. A pokud už nastala nějaká komplikace, vždy se mu podařilo jí vyřešit.
Když se, ale na Michala zeptal, smutek v Lukášových očích byl znát. Okamžitě zalitoval toho, že byl tak zvědavý a starostlivý.
"Už se mi tři měsíce neozval. Doufám jen, že je v pořádku." Povzdechl si Lukáš a prohrábnul si rukou rozcuchané vlasy.
"Umí se o sebe postarat, neboj se. Určitě je v pořádku. Kdyby nebyl. Rodina by to věděla jako první. Tak neměj strach." Pohladil Lukáše po zádech a jemně ho stiskl do obětí.
"Díky Járo, občas to potřebuju slyšet i od někoho jiného. Nemít tátu, vnutím se ti do přízně tak, že bys mě musel adoptovat." Smál se, ale v očích pořád Jarda nenacházel to štěstí a tu radost, která by ta m měla být. Ale věděl, že jak se Michal vrátí, bude vše, jak bylo dříve.
"Kdybys jen tolik nekecal!" Ale smál se s ním. Opravdu, i když se poznali až v práci, navštěvoval je tak často, že opravdu jako jejich syn působil. Jeho žena byla společensky oblíbená a tak často pořádali různé akce, kam zvali své známé a přátele.

O týden později…

"Mirko? Jsi doma?" Lukáš přešel k jejímu pokoji a zarazil se, "Cože? Ty už balíš? Vždyť jsi říkala ještě týden."
"Ahoj Luky, promiň, ale už si odvezu věci nyní. Nechám si tady jen to nejnutnější a přespím tady mezi zkouškami. Jestli ti to teda nevadí?" Lukáš jen zkroušeně zakroutil hlavou a sklopil pohled.
"Budu u sebe." S těmito slovy odešel.

Mirka si povzdechla. Věděla, že ho tím zraní, když se to dozví. Bude jí chybět. Tolik si na sebe zvykli. Vždycky jí sebou bral na různé grilovačky i na nákupy, jen aby neseděli doma. Z vedlejšího pokoje se ozvalo bouchání. Vyběhla z pokoje a bez klepání k němu vtrhla.

"Lukáši? Co to vyvádíš?" zakřičela, když ho viděla, jak nepříčetně vyhazuje ze skříně všechny věci, ať oblečení nebo knihy. Doběhla k němu a objala ho. Po tvářích mu tekly slzy a byl rudý vzteky.
"Luky, Lukášku, co to vyvádíš?" Pohladila ho po hlavě a otočila čelem k sobě. Setřela mu slzy z tváří, ale ze smutných očí vytékaly další. "Co se děje?"
"Já - já to tady sám nevydržím. Ještě rok bez něj a teď i bez tebe. Chvílemi si myslím, že zešílím. Jediná práce mě tady drží. A už nic víc." Zavzlykal do jejího ramene.
"Ale no tak. Tak hrozné to nebude ne? Vždyť za tebou budu jezdit."
"Já vím." Vzdychl Lukáš a trochu se uklidnil.
"Pojď, uvařím ti čaj a dáme si něco dobrého. Už jsme dlouho neměli pizzu, co říkáš?"
Lukáš přikývl na souhlas a následoval Mirku do kuchyně.


Ani jeden z nich, nikdo z žádné rodiny členů této mise neměl tušení o tom, že v těchto večerních hodinách by měl v Praze na Ruzyňském letišti přistát vojenský speciál, který měl na své palubě chybějící členy rodiny. Rodin, jež na ně už tři dlouhé roky čekali, až se jim vrátí.

Michal vystoupil z letadla a zhluboka se nadechl vzduchu jeho rodné země. Nemohl se dočkat, až Lukáše uvidí. Kvůli rozkazu se mu nemohl ozvat a tak věděl, že bude mít starost a tak když dostal telefon do ruky, aby zavolal domů, že ho mají čekat, rozmyslel si to. Překvapí ho. Snad bude rád. Jeho Lukášek měl rád překvapení.

Když všichni nastoupili do řad podle hodností, přišel rozkaz Pozor.

I sám prezident se na jejich návrat přijel podívat. Jeho tým byl jednou z nejúspěšnějších misí, kterou absolvovali.
Aha, tak proto je tady i prezident. Vedle něj se objevil ministr obrany a vedle něj stála jakási modelka v kraťoučkých šatečkách, která v ruce třímala tác s medailemi.

Podle jmen si pro ni chodili. I on jednu dostal, za úspěšnou misi. Druhou měl za statečnost, třetí za plné nasazení v nejhorších podmínkách a skvělý výkon a čtvrtou za záchranu života svého kolegy. Sám, ale věděl, že kdyby doma neměl tak úspěšného lékaře, nebyl by schopný podat takovou první pomoc, jakou podal. Mohli být plně vyškolení, ale dokud jste to nezažili na vlastní kůži, nevěděli jste, o čem je řeč.

Nepotřeboval medaili, aby si dokázal, že ho zachránil. Byl to jeho kolega, kamarád. Přece by ho tam nenechal zemřít. Ale přijal ji. Neurazí prezidenta republiky tím, že odmítne ocenění v přímém přenosu.

Kamery je snímali ze všech úhlů, fotoaparáty nestačili cvakat.

Ještě je čekala porada s generálem a potom konečně domů.

"Takže chlapi. Naše mise se zapíše do dějin. Jsem rád, že jsme se vrátili živí a zdraví v plném počtu v jakém jsme sem nastoupili. Stala se z nás jednotka, která je schopná pracovat v terénu i sama, bez přímých informací o nepříteli.
Teď, pro každého je připraveno auto s řidičem. Vezměte své bágly, nasedněte a jeďte domů, ke svým rodinám, ženám, které pomilujete, k dětem, které objemete. A konečně. Nyní už si můžete dovolit plakat. Protože nejtěžší zkouškou jsme prošli všichni. A to, že jsme chlapi a říká se, že chlapi nebrečí. Není to pravda. Slzy nejsou známkou nějaké slabosti. Je to známka toho, že jste lidi! Proto velím rozchod a uvidíme se za dva týdny při nástupu v kasárnech!" S tímto se generál povolil ze svého strnulého postoje, popadl svůj batoh, který byl napěchovaný k prasknutí.

"Užijte si volno chlapi." Řekl přátelským tónem a odešel ze stanu, který zde byl provizorně postaven mezi letadly.
Michla vzal svůj batoh, ve kterém měl spoustu suvenýrů pro Lukáše a pro rodiče. Výstroj měl na sobě a těch pár drobností se mu vešlo do tašky. Přiklonil se k němu Karel. Jeho pomocný pilot.

"Jedeš k rodičům?" Zeptal se ho zvědavě.
"Neblázní, první kdo mě uvidí doma, bude Lukáš. Co ty? Za ženou?"
"Samozřejmě, jak řekl generál, obejmout a pomilovat. Děti už budou spát, ale neumíš si představit, jak mi chybí. Už se na ně moc těším."
"Jak můžeš říct, že nevím, jak ti chybí?" smál se Michal, "Mě chyběl taky, to se neboj. Byl jsem tam celé ty tři roky s tebou tak mi tady nepovídej něco o tom, že nevím."
Karel kývnul na souhlas a rozešel se za ním, aby si vzal své auto s řidičem.
"Tak za dva týdny!" Zavolal na Michala, který mu kývnul na souhlas a sám nastoupil do auta.

"Dobrý den."
"Dobrý, tak kam to bude, pane?"
"Žádné, pane, jsem Michal, a prosím domů. Adresu mého bytu máte."
"Samozřejmě Michale, klidně se vyspěte, cesta nám bude trošku trvat, však to víte."
Michal kývnul a spokojeně se uvelebil na sedadle. Kouknul se na hodinky. Deset večer. To se domů dostane až tak v jednu. No co, snad nebude Lukášek v práci.
Díval se noční krajinou, jak ubíhá za okny a s přibližujícími se kilometry jeho domova seděl více a více nervózněji. Těšil se neskutečně. Jako malé dítě na vánoční stromek.
"Jsme tady Michale." Ozval se řidič. Michal vystoupil a nechal se obejmout vlahým horským vzduchem. V poušti mu tak neskutečně chyběl.
"Děkuji za odvoz. Jeďte opatrně, teď zde bude běhat přes silnice zvěř." Pokynul mladíkovi a vzal své batožiny. Řidič kývl na souhlas a už uháněl na cestu zpět. I on se určitě těšil do své postele. Jak Michal odhadoval.

Vylovil z kapsy klíče od baráku. Připravil si je už, když balili a kontroloval si zda je někde neztratil každých pár minut.
Byt byl příjemně tichý. Odložil potichu věci, kouknul se do kuchyně, kde si natočil do sklence vodu, aby se mohl napít.

"Hej! Co tady chcete!" Ozval se za jeho zády vyrovnaný a nebojácný dívčí hlas. Zloděje by zřejmě vyděsila, ale jeho výcvik byl tak dokonalý, že ho to ani nepřekvapilo.
"Pšššt, nechci zbudit Lukáše." Zamumlal potichu. Mirce se rozšířili zorničky. A v momentě mu vysela kolem krku. Když se od něj odtáhla, se zarudlými tvářemi se omlouvala.
"Promiňte, nechtěla jsem, vím, že se neznáme, jsem Mirka, dnes odjíždím. Lukáš mě u sebe ubytoval. Vy jste Michal, že?" Michal kývl a podal jí ruku.
"Bude moc rád, že jste tady. Jen se prosím neděste toho bordelu v pokoji. Večer měl strašně smutnou náladu a trochu už to nezvládal. Nakonec se mi do něj podařilo nacpat jídlo a ukodrcat ho do spánku. Jsem ráda, že jste se vrátil." Pohladila ho po ruce, která byla zahalená stále v pouštních maskáčích. "Měl byste za ním jít. Já už půjdu, pozdravujte ho."
"Počkejte, vy tady nebudete spát?" zeptal se Michal překvapeně.
"Když jste tady, tak už to není potřeba." Zakývala hlavou a odešla. Michal se za ní jen díval. Zvláštní dívka.

Rozešel se do míst, kde měli ložnici. Bylo v ní šero, skrz žaluzie sem dopadalo pouze malé množství světla, ale Lukáš je zapomínal zatahovat.

Klekl si k posteli a sledoval jeho tvář. Byla tak uvolněná, ale viděl v ní smutek. Touha pohladit a obejmout byla silnější než on. Nehleděl na oblečení. Okryl deku a přitulil se k jeho tělu. Cítil škubnutí teplého spánkem vláčného těla. Lukáš se k němu otočil a vystrašeným výrazem, ale když si uvědomil kdo to je…

"Míšo, Míšo, Míšo… řekni mi, že to není sen. Že se neprobudím a ty už vedle mě nebudeš. Že se mi to nezdá. Prosím." Pružné tělo jeho přítele se k němu namáčklo do zoufalého objetí a zřetelně mohl cítit slzy dopadající mu na krk.

"Není to sen. Vrátil jsem se a už nikdy od tebe na tak dlouho neodjedu." Zoufale ho líbal do dlouhých vlasů.

"Bože. Přísahám, že tě nikdy už samotného nikam nepustím." Až teď rozsvítil malou stolní lampičku, která prozářila ložnici. Michal si uvědomil, že Mirka měla pravdu. Po celém pokoji byly rozházené Lukášovi věci.

Podívali se vzájemně do očí. Michal se v těch čokoládkách mohl ztratit, bylo to, jakoby ho chtěly pohltit do sebe a už nikdy nepustit. Pohladil svého Lukáška po tváři.

"Nezměnil ses." Zašeptal a spojil jejich rty v jeden celek. V tu chvíli jakoby se svět rozplynul. Nic neexistovalo, žádná práce, žádné starosti, žádný byt, žádná postel. Byli jen oni dva ve společném objetí spojeném polibkem.

A co se dělo potom? Nechala jsem jejich noc pouze jim dvěma.

Ale věřte, že promilovali celou noc, užívali si jeden druhého a Lukáš se bál usnout, aby se mu Michal neztratil. Nakonec ho uvěznil ve svém objetí a už ho nepustil.

O několik hodin, možná dní později…

Michal vylezl ze sprchy, spěšně otřel své tělo ručníkem a vysušujíc si vlasy jen tak v rouše Adamově opustil koupelnu, aby našel svého přítele. Lukáš pro ně připravoval snídani. Byl tak šťastný, že ho má konečně doma.
"Luky?"
"Ano? Jsem v kuchyni."
"Hmm, teplá snídaně a žádný pytlík konzervovaného gelu, kterému říkali jídlo." Olizoval se mlsně. "Půjčil bys mi telefon? Ten můj má pořád Armáda, svoje věci dostanu v pondělí na služebně." Políbil ho na odhalený krk.
"Samozřejmě, měl by být někde pod polštářem, ale pochybuji o tom, když jsme celou ložnici tak překopali." Smál se Lukáš a snažil se uhnout hlavou na stranu, protože ho to lechtalo a vzrušovalo zároveň.
"Hm… Dobře, půjdu zavolat našim jo?" S těmito slovy se vzdálil hledat telefon. Maminka se zlobila, že jim nedal odět dřív, že by k nim přijeli, ale nakonec se uklidnila, když slíbil, že se za nimi co nejdřív přijedou podívat.
"Copak?"
"Ale, chtěla vědět, kdy jí přivezu ukázat svého budoucího manžela." Podotkl Michal jen tak.
"Prosím?" zeptal se vykuleně Lukáš. A vyděšeně sledoval Michala, jak si kleká před něj na zem.
"Víš Luky, zažili jsme toho spolu spoustu a tyhle tři roky mě jen utvrdili v tom, že tě pořád stejně miluju, snad více, jestli se to ještě dá. A tak, pokud s tím budeš souhlasit, tě chci požádat o tvojí ruku. Tak aby se z nás stala rodina. Abych mohl nosit prstýnek a říkat jím, už někoho mám a jsem šťastný. Chci, chtěl bych, abys v mém životě už byl jen ty." Díval se mu zpříma do očí a pomalu vytáhl semišovou krabičku, ve které byly dva mohutné prstýnky, jaké měli vždy ženichové. "Vezmi si mě Lukášku, buď můj na vždy, prosím." Zašeptal.
Lukáš nebyl schopný slova, ale potom se vzpamatoval. Klesl k Michalovi na zem. "To víš, že si tě vezmu ty blázínku. Čekal jsem na tebe tři roky a čekal bych klidně ještě déle. Přece si nemyslíš, že bych tady na tebe čekal a pak tě nechal. Nebuď blázínek." Objal ho svými pažemi a spojil rty do hlubokého polibku.


Epilog:

"Vážený Michale Baxo, uzavíráte své partnerství s přítomným Lukášem Malým v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci?"
"Ano."
"A vy, vážený Lukáši Malý, uzavíráte své partnerství s přítomným Michalem Baxou v dobrém i zlém, ve zdraví i v nemoci?"
"Ano."
"Výborně. Takže pokud někdo nemá nějaké námitky, proč by tento vztah nemohl fungovat, uzavírám toho partnerství za právoplatné. Můžete se políbit."
Polibek to byl a jaký. Maminky obou plakaly radostí a i tatínkům ukápla nějaká ta slza.

A tak tady, na prahu nové kapitoly, končí tento příběh jedné lásky, která vydržela i tak dlouhé odloučení.
 

18 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Maya Maya | Web | 14. listopadu 2011 v 17:51 | Reagovat

Krásná povídka moc se mi líbyla

2 bacil bacil | 16. listopadu 2011 v 9:52 | Reagovat

Krásná jednorázovka. Uf to bylo něco :-)

3 Keigh Keigh | Web | 28. listopadu 2011 v 20:38 | Reagovat

MUHAHAHAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!

(Ano, ten Dr.Zlounský smích se ti nezdá. Je pravdový. A je DĚSIVÝ!)

Jsem zde. Hehehe. A líbí se mi tu. Je tu heky temno, hezky intimno a hezky yaoistično :D

Konečně jsem se na chvíli urvala od Kollára a Čelakovského (miláčci) a mám čas i na nějak to domácí yaoiování :D (A taky miluju vymýšlení novotvarů, aneb Bojujme za práva nosočistopleny! ...ať žije Národní obrození.)

Hej, mááálokdy se stane, že bych narazila na někoho, kdo píše o českém prostředí s českými jmény. Podporuju, podporuju, mně česká jména neznějí v uchu a jak sis všimla, všechny postavy zasazuju do cizího prostředí dobře, do jednoho místa (Barcelona rulezz), prostě se mi nechce psát tady o tom, co všichni známe - já ráda exotiku (a milované město.)

Ale tohle je super změna, konečně někdo, kdo nepíše jenom fandomy, super, doufám, že tady máš těch povídek víc.

Jó, a mimochodem, líbil se mi námět povídky, jako, lékařské prostředí a tak, super děj a hlavně hepáááááááááááááč ^^ (Dr. Zloun miluje hepáče - a spoooustu sexu, ale to je vedlejší xD)

Zase vykecávám. No jo, no jo, já vím, už jdu najít něco jiného, nějakou super  povídku, třeba i s více kapitolama. Prolezu, prozkoumám, zežeru. A tak. (Plácám. Já vím. Už jdu plácat někam jinam.)

4 Nixerwil Nixerwil | Web | 28. listopadu 2011 v 22:09 | Reagovat

[3]: Keigh, moc ti díky za komentář :D opravdu jsem se nelekla, ale rozzářila tak až mi prdla žárovka u lampičky. No nic, půjdu holt na vrátnici sondovat novou :D

Doufám, že tě nezklamu, kdyby ses pustila do čtení jiné povídky (těch vou rozdělaných :)

Jinak, i já mám ráda používání jmen, která jsou sice u nás v kalendáři obvyklá, ale mají něco do sebe..
Hehe, cizí mám taky, ale ne ve zveřejněných povídkách, páč polovina z toho je rozpracovaná..

Snad se ti tady bude líbit a ještě někdy zavítáš ;-)

5 Saskya Saskya | 8. ledna 2012 v 9:16 | Reagovat

veľmi pekná poviedka :)
je pekné, že aj po takom odlúčení im to vyšlo :)

6 keishatko keishatko | Web | 17. ledna 2012 v 2:40 | Reagovat

tá poviedka sa mi moc páčila...všímam, že Keigh sa zase vykecávala...ako to dokáže? super poviedka...čítam ďalej :D

7 Kat Kat | 24. ledna 2012 v 0:30 | Reagovat

Tedy líbilo se mi to. Pár překlepů tam bylo, ale jinak fantastická povídka. Málokdy se mi stane, že začnu a dokončím,ale tohle mě chytlo. Opravdu jsem si to vychutnala.

8 Kat Kat | 24. ledna 2012 v 0:31 | Reagovat

[3]:řekla bych, že je dost autorek, která píšou z českého prostředí. Je fajn, že jsou takové, ale je i fajn číst z cizího prostředí.

9 Nixerwil Nixerwil | Web | 24. ledna 2012 v 7:05 | Reagovat

[7]: nemám betu a vlastní chyby člověk moc nevidí, je to na vlastní nebezpečí... komu to nevyhovuje, nemusí číst, že?

10 Nixerwil Nixerwil | Web | 24. ledna 2012 v 7:05 | Reagovat

[9]: a děkuji =)

11 Rhea Rhea | 24. ledna 2012 v 22:01 | Reagovat

Tak tohle bylo moc krásný. :-)

12 Azrea Azrea | Web | 20. června 2012 v 15:01 | Reagovat

To je tak krásný!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama